Jsem špatná, protože mám ráda brokolici a ostatní mají rádi pizzu? A hlavní otázka, jsou štastnější brokolicátoři nebo pizzátoři?
Tak přesně takhle se cítím, když někdo srovnává bezdětné ženy s matkami. Je to velmi ošemetné téma, protože v nás starší generace nevidí smysl. Žádné potomstvo, žádné poselství. Co když ale máme jiné touhy a děti by byly brzdou?
Můj příklad. Je mi TEPRVE 22 let a již přemýlšlím, jako každá ženská "pečovatelka", o co bych tak asi mohla pečovat vyjma telefonu a svého obličeje. Aktuálně se zdá, že se mě to téma netýká. Přestože mě moje mamka měla už ve 21 letech (nemyslitelné!), dnešní generace si kvůli sociálněfinančním podmínkám posouvá tuto příčku výše a výše. Nepřekvapuje mě to, kdo by chtěl ve 25 letech jít na sociálku - ať z práce nebo ze školy - a čekat, zda ho příjem zachrání, nebo až se druhý partner udře k smrti. Ve skutečnosti - i kdybych měla zděděno pár melounů, nešla bych do toho. No a proč teda?
Otázka dětsví.
Jeden z odhadů je, že ti, co se rozhodnou nenechat si rozšířit boky, vypadat vlasy a zuby, nechat vycucat prsa atd, jsou vždy poznamenaní něčím z dětství. Nehráli si s námi, hádali se s námi, hádali se mezi sebou, neměli dost prostředků, aby Vám jednou týdně dali rybu k obědu, neustále Vás strkali k babičce. I tyhle maličkosti se jako klíště uchytí někde v paměti a pak při posuzování zda mít rodinu či nemít, vylezou na povrch. Přestože může existovat touha, spousta rozumových argumentů ji udusá.
Jeden z odhadů je, že ti, co se rozhodnou nenechat si rozšířit boky, vypadat vlasy a zuby, nechat vycucat prsa atd, jsou vždy poznamenaní něčím z dětství. Nehráli si s námi, hádali se s námi, hádali se mezi sebou, neměli dost prostředků, aby Vám jednou týdně dali rybu k obědu, neustále Vás strkali k babičce. I tyhle maličkosti se jako klíště uchytí někde v paměti a pak při posuzování zda mít rodinu či nemít, vylezou na povrch. Přestože může existovat touha, spousta rozumových argumentů ji udusá.
Otázka hormonů.
Někdy příroda prostě nevolá.
Někdy příroda prostě nevolá.
Proč se všichni culí na ta ošklivá stvoření? Obtěžují, smrdí, jsou pořád špinavá, jsou hlasitá .. dokonce mi je líto všech matek. A vlastně se i škodolibě směju, když se dozvím, že někdo čeká dítě. Haha. Výsledkem toho všeho je pak myšlenka, zda jsem vadná? Nebo mi nefungujou hormony? A co když nebudou nikdy fungovat? Třeba to je tím, že jsem si jako malá hrála s dinosaurama a šaty jsem si sundala hned co se maminka nedívala! A možná je to dobře. Protože já bych byla příšerná matka.
Co si udělám, to mám.
Abych zahnala zlé duchy a předsudky o tom, že děti jsou ďáblova stvoření, řeknu Vám pohádku.
"Bylo jednoho hezkého rána a já se mačkala v autobuse plném lidí. Při zastavení nastoupila mladší maminka a vedla chlapečka (cca 3 roky) za ruku. Chlapeček se zeptal, zda si může na poslední volné místo (přede mnou) sednout. Maminka kývla a chlapečka pomohla usadit. Tak, jak si chlapeček sedl, tak seděl celé 4 zastávky. Po chvilce se podíval nahoru a optal se, zda si může vzít čokoládového zajíčka. Maminka mu ukázala, že je v igelitce. Chlapeček sáhnul dovnitř a maminka řekla, že jen kousek a nesmí drobit. A on, že ví, že vydrží až vystoupí a držel ho po zbytek jízdy v ruce. Než autobus zabrzdil, počkal na pokyn a poté slezl, chytl se maminčiny ruky a odešli."
Jako cvičená opička, že? Taková idylka, až jsem nemohla uvěřit, že je možné takto dítě vychovat. Onen příběh je tedy jedním z důvodů, proč věřím, že jaký rodič, takové dítě. Pokud vidím nevychované dítě, rodičům jednoznačně ruku nepodám.
Jako cvičená opička, že? Taková idylka, až jsem nemohla uvěřit, že je možné takto dítě vychovat. Onen příběh je tedy jedním z důvodů, proč věřím, že jaký rodič, takové dítě. Pokud vidím nevychované dítě, rodičům jednoznačně ruku nepodám.
Jak vypadají sny o dětech?
Každý dobrý článek o dětech by měl brát v potaz i názory mamiček a mamíků. A nebo těch, co by mamičkami chtěly jednou být. Jak teda vypadá pro nás neznalé touha mít dítě? Při pročítání různých diskuzí prý přichází náhle. A často není tak silná jako zamilování se do partnera. Žena si často jen představí, jaké by to bylo hezké mít potomka. Vidí se jak chová, krmí. U mužů je to prý podobné, jen si častěji než ženy představují větší děti a při uvažování o miminku je vidí v představách i se svou ženou.
Krvavé obětování ovečky.
Tak a teď k té hlavní věci, proč píšu tenhle článek. Co je nutné obětovat a čím vším se obdarujeme?
Tak a teď k té hlavní věci, proč píšu tenhle článek. Co je nutné obětovat a čím vším se obdarujeme?
Nehledě na to, že sexualita muže je naprogramovaná na splození potomka a pak ho u rodiny drží jen morálka, existují názory, že páry bez dětí jsou štastnější. A to díky tomu, že pokud několik let živíte vztah s partnerem a najednou lítáte kolem dětí, je nemožné udržet "hladinu lásky" na stejné úrovni. Většina partnerů se pak cítí dotčena, nemilována a odchází. Vztah pak ničí i přebalování plen, složitá puberta, zodpovědnosti, poplatky. Spousta párů se nejraději věnuje sama sobě, zálibám, kariéře, přátelům. To je překrásná představa. Pak si ale takové páry musí svůj postoj stále obhajovat a jsou označovány za egoisty. Přesto nikdo nepříjde za matkou a nezeptá se ji, proč se rozhodla mít dítě.
Stojí všechno to obětování svého rozvoje a svobody za upoutání výchovou a každodením vařením? Když si pak ale vzpomenu na Weasleyovi a jejich Vánoční hostiny, je mi trochu smutno. Fakt budu bez dětí? Já?
Dnešní článek nemá pražádné rozuzlení. Je to jen pár osobních myšlenek pro ty, kterým létají vaječníky na oběžné dráze. Kdybyste ale po přečtení měli nutkání udělat něco správného, kupte si psa.
Xoxo, C.
